Výlet pána Vladimíra a slečny Vierky do Benátok

Slečna Vierka napísala:
Zasedli jsme do 15 metrového dlouhého autobusu, paralelně se záchodem. Já jsem seděla u okna, pan Vladimír pozoroval návštěvnost malé komůrky 69 cestujících. Po delší době cesty na něho přišla únava a začal posouvat svoje sedadlo do polohy na spaní. Ale za nim seděla asi 30-ti letá a 2metry veliká žena (s velmi nabrouseným jazykem).To bylo něco na unaveného pana vedle mne. Náš průvodce došel až na naši úroveň (myslím sedadel) a nevyšla jsem z údivu jak se můj cestovní společník domáhal svého úložního prostoru. Přejeli jsme krásny Innsbruck a ještě stále mu nešlo do hlavy, že tolik cestujících je v buse a on musí mít za sebou nejdelší žirafu. Samozřejmne ji tituloval po svém. Ještě že je Slováků jen 5mil. a zrovnas námi v buse žádny nebyl. Průvodce byl velmi dobře připravený a hodně zajímavých historek a událostí jsme se dozvěděli. Měli jsme překrásné počasí, pěkný čistý hotel, dobré jídlo a moc, moc jsme viděli. Jeli jsme gondolou a také nám zpíval. Jeli jsme na ostrov BURANO, jeznámy, že tam vyšívají překrásné věci. Na dalším ostrově MURANO jsme navštívili továrnu na výrobu Benátského skla, to se musí vidět (KRÁSA, KRÁSA). Mně se zdálo, že se v Benátkách sešli lidi z celého světa, hlava na hlavě. Organizace perfektní, masky velmi krásné a každý to velmi hrdě předváděl a nesl se vznešeně. Oni tam za to vydají hodně peněz.Pan Vladimír byl tak vším unesen, že na strasti z cesty zapomněl. Na zpátečný cestě si hned dal sedadlo dolu a dorazili jsme šťastně a plní nových a pěkných zážitků domu. Tam nás už čekal náš syn s uvařeným jídlem .A náš pes se skoro zbláznil radostí, že nás vidí. Zatím to stačí, nebo s Mischkou na klíne je to SCHWERARBEIT.

Pán Vladimír napísal:
Vidieť Benátky a zomrieť. Túto vetu som počul možno tisíc krát. Ale nikto nehovoril o tom, že sa začína umierať už na ceste do Benátok. Ale pekne po poriadku. Bol to autobusový zájazd. Ešte pred odchodom sme dostali inštrukcie od cestovky, kde okrem iného stálo, že si máme zobrať na cestu spacáky. Vraj sa dá v autobuse pohodlne spať. Keď som uvidel autobus, tiež som si to myslel. Čakal na nás na letisku a bol o dosť dlhší ako ostatné autobusy. To je dobre, hovorím si. Moje rozčarovanie nastalo po nástupe. Bol síce o dobrých päť metrov dlhší, ale o to viac pasažierov sa doň zmestilo. Neklamem, rovných sedemdesiat. A ja jediný som mal to šťastie, že za mnou sa uvelebila žirafa. Dvojmetrová ženská s nohami, čo jej vyrastali tuším priamo z hlavy. Keď sa začala súkať do sedadla, ešte som nič zlé netušil. Ale keď som pocítil kostnaté kolená napriek operadlu na mojom chrbte, bolo jasné, že cesta bude veselá. Operadlo som mal vo zvislej polohe. Niekde pri Mníchove som sa rozhodol, že si spravím sedenie troska pohodlnejšie. Nič moc, len operadlo troška sklopiť, aby sa chrbtica uvoľnila. Je to celkom jednoduchá procedúra. Stačí potiahnuť páčku, zvoľna sa oprieť a operadlo sa poddá. Až na to moje. Pri ďalšom pokuse som tlak na operadlo zvýšil, načo ma dáma s pavúčimi nohami upozornila, že to asi nepôjde. Tvrdila, že každým tlakom na operadlo jej tlačím aj kolená do huby. No a mal som po nálade. ,,To mám sedieť až do Benátok ako svieca?“ spýtal som sa jej. ,,Budeme musieť nájsť kompromis,“ ohlásila s úsmevom. Aký kompromis, keď si odmietla vyložiť nohy do uličky. Vraj by sedela nakrivo a rovné sedenie je lepšie aj pre mňa. Dorazil ma jej priateľ, keď mi povedal, že v lietadle by som mal viac miesta. ,,Samozrejme, ale to by nesmela tvoja priateľka sedieť za mnou,“ odpovedal som mu. Na viac som sa nezmohol. Umieranie bolo dlhé, Benátky nie sú za rohom. Bolelo ma všetko. Ešte aj Vierkine ramena som cítil. Konečne prišlo ráno, 10 hodín, krásne počasie a dorazili sme do cieľa. Umrieť som sa nechystal. Čakalo ma mesto, no a na spiatočnej ceste ,,ať se deje vůle boží." Poviem vám, bolo čo pozerať. Plavba gondolou mala nádych dobrodružstva. Šikovní chlapci. Vždy sa im podarilo vymanévrovať. Z vody, lepšie povedané z kanálov nie sú Benátky očarujúce. Ale keď sa ide po vlastných, je to niečo iné. Prejdeš 50 metrov a vždy dojdeš k mostu. Mali sme šťastie, práve bol karneval. Masky prekrásne a úplne iné, než na aké sme zvyknutí. Ľudia sú fantastickí. Myslím tým domorodcov. Pokojne postoja, aby si si ich nafotil. Mne "podržala" jedna dva krát, lebo prvá fotka sa nepodarila. Dopriali sme si okrem iného aj prehliadku dvoch ostrovov - Murano aBurano. Na Murane skapal pes a na Burane druhý. Na jednom vyrábajú sklo a na druhom čipky. Jeden je samý maľovaný dom a druhý samá sklárska pec. Ešte aj cintorín je na ostrove. Keď umrieš, z cintorína sa nedostaneš. Jednoducho sa utopíš. Aj sanitky sú vlastne motorové člny. Rád by som vedel, ako človeka prevezú, keď má motolicu a grcká. Veď to ho cestou do nemocnice zabijú. Hotel bol údajne čistý . Neviem. Zaspal som už vo výťahu. Zato som bol ráno fit a odpočinutý na nočnú cestu domov. Podarilo sa nám nastúpiť do autobusu pred stonohou. Prvé, čo som spravil, sklopil som si operadlo. Ustrážil som to až do Frankfurtu. Ako jej dobre padlo, že si mohla vyložiť nohy do uličky. Tentoraz som neumieral a "vidieť Benátky a umrieť" je blbosť.